Miroslav Jindra je českou překladatelskou legendou. Překládání (z angličtiny) se věnuje již přes šedesát let. Za tu dobu přeložit asi sedmdesát titulů té nejlepší britské, americké a kanadské literatury. Za překlad Knihy toužení, rozsáhlého souboru básní Leonarda Cohena získal v roce 2009 Státní cenu za překladatelské dílo. Miroslav Jindra učí v Belishe od úplného začátku, jeho zkušenosti jsou pro naše studenty to nejcennější.
V době Vašich školních let asi ještě angličtina nebyla nejpopulárnějším cizím jazykem. Jak jste se k jejímu studiu dostal?
Měl jsem osvícenou babičku, která mi od mých osmi let platila soukromé hodiny angličtiny. Pak jsem od roku 1940, to znamená za německého protektorátu, měl v první polovině studia na osmiletém reálném gymnáziu samozřejmě každodenně němčinu. Angličtina, kromě ruštiny (ale té nás učila jedna velmi originální starší paní, v Praze usedlá z porevolučního Ruska uprchlá bělogvardějka, a moc jsme se toho nenaučili – azbuka mi díky tomu dodnes působí potíže; hlavně jsme s tou dámou zaníceně zpívali starobylé ruské písně), byla můj předmět až po válce, ale po dvou úvodních letech s velmi kvalitním angličtinářem nás pak tomu jazyku učil výborný franštinář, starý pan profesor, se kterým sice byla legrace, ale v angličtině byl asi tak o dvě lekce před námi, takže jeho vyučování za moc nestálo. Ale maturoval jsem z ní na výbornou.
Na FF UK jste vystudoval angličtinu v kombinaci s češtinou. Věděl jste tedy od začátku, že budete překladatelem?
To samozřejmě nikoli. Já jsem šel studovat hlavně češtinu, zásluhou vynikajícího středoškolského češtináře, který řadě z nás vnukl do duše lásku k české poezii. Ale na univerzitě jsem začal studovat na podzim roku 1948, a to už byla literární bohemistika silně ideologicky zrudlá (lingvistická složka ještě chvíli přežívala mnohem kvalitněji), kdežto anglistika, díky několika skvělým kantorům, kupodivu ještě neuvěřitelně „normální“, takže jsem svůj studijní zájem brzy přeorientoval především na ni. Literární překlad mě ovšem perspektivně už tehdy velmi lákal a „do šuplíku“ jsem pochopitelně začal trénovat už v prvních semestrech.
„Profesionálně“ jste pak začal překládat brzy po ukončení studia v padesátých letech minulého století. Jak se lišila práce překladatele tehdy a dnes?
V jistém ohledu jde stále o totéž – umožnit českému čtenáři, aby se co nejadekvátněji, „nejvěrněji“, seznámil s kvalitními, pozoruhodnými literárními díly psanými jiným jazykem – trochu jinak řečeno zpřístupnit mu žádoucí poznávání jisté složky světové literatury. Ovšem cesta k tomu je teď v jistém smyslu hodně odlišně „zarubaná“ než tehdy. Výběr toho, co přeložit, je samozřejmě nesrovnatelně svobodnější, protože odpadla „ideologická“, politická omezení. Bohužel zákon trhu, včetně knižního, tlak nabídky a především poptávky, smutně v téhle „branži“ narušuje nesporně velmi důležité výběrové kritérium kvality. I teď samozřejmě stále vychází spousta vynikajících, literárně tak či onak hodnotných, často i výborně přeložených děl, ale ta jsou nyní na pultech a regálech knihkupectví zavalována záplavou čtiva postrádajícího jakýkoli esteticky obohacující náboj, překladově někdy dost odfláknutého, pokleslého na úroveň pohodlné zábavy a intelektuálně sterilního zabíjení volného času. „Za bolševika“, v době jinak zcela jistě všelijak pochybné, vycházely překlady kvalitní světové literatury (jistěže: vinou „ideologické“, politické cenzury ovšem nemálo hodnotných děl tehdy vyjít nemohlo) paradoxně v mnohatisícových nákladech a stály se na ně tehdy každý čtvrtek před knihkupectvími dlouhé fronty; vzpomínám si, že jeden můj překlad románu u nás zcela neznámého amerického autora nabídnutý v odeonském Klubu čtenářů získal téměř padesát tisíc objednávek. Kdežto když nyní nakladatel prodá dva tisíce výtisků nějakého jednoznačně kvalitního románu, považuje se to za ojedinělý komerční úspěch. (Výjimky potvrzují pravidlo – ovšem třeba takový Harry Potter je jenom jeden, a je to přitažlivá „fantasy“ literatura pro děti a mládež.) Vaše otázka směřuje však spíše k jiné konkrétní specifice literární translatury – k vnějším technickým, „provozním“ podmínkám překladatelské práce. Po více než šedesáti letech překládání takzvané krásné literatury musím konstatovat, že dnes, v době internetu a počítačových výdobytků, často nechápu, jak jsme vůbec tehdy, v polovině dvacátého století, a ještě dlouho potom, mohli beletrii překládat. Málokterý čtenář přeložené literatury si uvědomuje, že překladatel se možná takříkajíc „nadře“ mnohem více s vyjasňováním takzvaných reálií, na které v překládaném textu naráží, než s čistě jazykovou rovinou převodu. Já sám jsem již dávno „děd“, dokonce čtyřnásobný, a všechna moje vnoučata jsou už zrale dospělá, leč „vševěd“ zdaleka nikoli, a nikdy jsem jím samozřejmě být nemohl. Ovšem s postavami svých překladů jsem bloudil po různých koutech světa a ocital se s nimi nejen v nejrůznějších časech a prostředích, ale i ve velmi specifických povoláních. A ať už mi bude ještě dopřáno překládat cokoli, s těmi reáliemi to bude stále stejné – pořád se budu muset zabývat „luštěním“ věcných, historických, společenských, přírodních a kdovíjakých jiných reálií, na které v překládaném textu budu narážet, často mně „zkušenostně“ naprosto vzdálených, a abych nespáchal nějaký neslýchaný překladatelský renonc, budu muset být (stejně jako každý jiný překladatel beletrie) neustále ve střehu a provádět často hodně náročné průzkumy, abych si obezřele ověřil, v jakém prostředí se hrdinové překládaného textu pohybují a co kolem sebe vidí, jak bydlí, co jedí, jaké tam mají počasí, co mají na sobě a tisíce dalších věcí. A uvědomte si, že v polovině minulého století a dlouho i v pozdějších letech neexistoval internet, nic nebylo možné vygooglovat, mrknout se přinejmenším do wikipedie, a podobně. A moc native speakerů tu taky nebývalo, aby s nimi překladatel mohl konzultovat; a i když člověk někoho takového znal, nebyl styk s ním zrovna moc bezpečný díky střeživému zájmu StB. Jak jsme to tedy řešili? Jedině nahlížením do všelijakých (tehdy nadto často ještě hodně outdated) slovníků a encyklopedií a obtěžováním univerzitních učitelů či jiných znalců. Sám jsem ovšem v těch letech na různých fakultách UK učil angličtinu jako povinný průvodní jazyk, takže jsem to měl přece jen jednodušší než většina kolegů-překladatelů, a získával tak nadto postupně řadu dobrých učených přátel. Ovšem v současné době jsou rešerše v oblasti reálií díky bezbřehým možnostem internetu i mnohem snazšímu přístupu k odborné literatuře nesrovnatelně jednodušší.
Překlady beletrie jsou, bohužel, velmi špatně placené, takže většina překladatelů překládá vše, co je jim nabídnuto. Co si o tom myslíte vy?
Nejsem zdaleka jediný překladatel, který – když si v nějakém nakladatelství stýskal na nízký honorář – nezřídka slyšel cosi jako: Ale prosím vás, vy přece překládáte prostě moc rád, vy to neděláte pro peníze, ale protože vás to baví. Čemuž se jistě velmi rádo naslouchá, že?
Měl by si překladatel vybírat? Pokud ano, podle jakých kritérií?
Ono opravdu hodně záleží na tom, proč a jak o to překládání stojí. Začátečník, který se chce jako překladatel teprve prosadit, si moc vybírat nemůže. Já se doufám oprávněně pokládám za zavedeného, zkušeného, pozitivně prověřeného překladatele, a jako takového mě snad bere i většina nakladatelů. Takže pokud mi nabídnou nějaký překlad, berou to vždycky i z tohoto hlediska a nic nezajímavého či vyloženě nekvalitního se mi navrhnout neodváží. Spíš nějaký „špek“, o kterém si myslí, že by mně a mému překladatelskému stylu seděl. Takže odmítnu-li, je to většinou proto, že už jsem „obsazený“ něčím jiným.
Se kterým ze spisovatelů, jejichž dílo jste přeložil, jste se setkal osobně a jaký na Vás udělal dojem?
Já mám čtyři takové autory. První je americký spisovatel Joseph Heller, jehož Hlava XXII je můj po všech stránkách nejúspěšnější, mnohokrát vydaný překlad; překládal jsem ovšem ještě pět jeho dalších knih. Uváděl jsem ho na jeho besedě se studenty (nejen anglisty, velká posluchárna byla tehdy přímo natřískaná) filozofické fakulty UK během jeho návštěvy v Praze necelé dva roky před jeho smrtí (zemřel v roce 1999); a nezapomenutelné je pro mě posezení s ním a několika přáteli u piva v proslulé pražské restauraci U Tygra. (Pivo ocenil, ale jídlo mu jako velkému gurmánovi bohužel vůbec nechutnalo.) Druhý je rovněž americký autor Michael Cunningham, který navštívil Prahu poměrně nedávno už dvakrát; přeložil jsem jeho slavné Hodiny, posléze skvěle zfilmované, a jeho dřívější román Domov na konci světa – nesmírně milý člověk, který si jako jeden z mála úspěšných autorů mimořádně váží překladatelů. Třetí je asi nejznámější všestranně aktivní současná kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová, jejíž povídky a poezii jsem překládal; setkal jsem se s ní během její návštěvy v Praze a zapůsobila na mě velmi hluboce. A před několik lety jsem měl vzácnou čest sedět během Pražského festivalu spisovatelů na jevišti Nové scény s laureátem Nobelovy ceny karibským básníkem Derekem Walcottem a doprovázel jeho čtení ukázek jeho poezie prezentací jejich překladů, které jsem pro tuto příležitost pořídil. Ale nesmím zapomenout ani na báječné, více než hodinové posezení v literárněhistoricky proslulé restauraci newyorského hotelu Algonquin v roce 1997 se slavným americkým spisovatelem Edgarem L. Doctorowem, kterého jsem sice nepřekládal, ale napsal jsem doslov k výbornému českému překladu Jiřího Joska k jeho slavnému románu Ragtime, předloze úspěšného filmu Miloše Formana. Byl stejně okouzlující jako jeho knihy, kterých si nadmíru vážím.
Stalo se Vám někdy nějaké překladatelské faux-pas, na které Vás pak čtenáři překladu upozorňovali? Přihodilo se Vám někdy, že poukazovali na chybu, která třeba vlastně ani chybou nebyla, a Vy jste se musel obhajovat?
Tak či onak se to může přihodit i nejpozornějšímu překladateli. Můj nejtrapnější případ se týkal překladu detektivky britského spisovatele Petera Loveseyho, originálního autora historizujících detektivek z viktoriánské doby; vyšel v Odeonu v roce 1985 pod názvem Voskové figuríny. Pár týdnů poté mi nakladatelství postoupilo dopis jakéhosi pana inženýra, ve kterém si sice pochvaloval, jak dobře se s ženou při četbě této vtipné detektivky bavili a že překlad se jim četl přímo báječně, jenom by prý chtěl pana překladatele upozornit, že Gottlieb Daimler sestrojil první spalovací motor pro příští automobily v roce 1886, takže v roce 1882, jak se v knize datuje, sotva mohly ty milé slečny po Londýně jet městským autobusem. Ustrnul jsem. V originále je samozřejmě psáno „bus“, ale já byl do té chvíle velmi pyšný na to, že jsem byl při překládání toho textu díky už navyklé opatrnosti ve střehu, uvědomil si, že slovo autobus (jen „bus“ v češtině nejde) v tomto případě nepadá z historických důvodů v úvahu, a po několikahodinovém usilovném pátrání se domákl, že v té době jezdily (relativně jen krátce) po Londýně omnibusy poháněné párou (sic!), takže jsem to do svého překladu hrdě zapojil – ty dívky přece v mém překladu určitě jely omnibusem! O digitální sazbě se tehdy ovšem nikomu ani nesnilo, sazeč ještě tradičně pracoval u tiskařské „kasy“. A pravděpodobně místo omnibusu nasázel automaticky, navykle, autobus. Což se dá pochopit – ale pak ta sazba přece prošla, jak tehdy bylo zcela rutinní, nejméně osminásobnou korekturou, sloupcovou a pak zalomenou stránkovou, a prováděli ji tedy dvakrát sazeč, tiskárenský korektor, nakladatelská redaktorka – a samozřejmě i já. A nikdo jsme si toho omylu nevšimli, zřejmě soustředění hlavně na tiskové chyby. Překladatelské selhání, za které jsem vážně nemohl, i když se za ně dodnes stydím…
Téměř každý tvůrce má mezi svými výtvory oblíbené dílo. Které je to vaše?
Ono je skoro nemožné vybrat jen jedno. Já mám dost zvláštní zkušenost: samozřejmě některé věci jsem překládal s menším nadšením než jiné, ale často se mi stávalo, že když jsem se i do nějakého méně lákavého úkolu zabral, začala mě ta práce nakonec někdy až překvapivě bavit. Ale když už – tak asi ta Hellerova Hlava XXII.
Myslím, že každý dobrý autor vloží do díla i kousek sebe – dá se to aplikovat i na překladatele?
Troufnu si říct, že ano. Já jsem měl to velké štěstí, že mě moje práce vždycky velmi upoutávala – obojí: překládání, i pedagogická činnost. Nedovedu si představit, že bych dělal něco jen proto, že nějak se člověk živit musí.
Dokáže tak „malý jazyk“, jako je čeština, skutečně dokonale převyprávět tak „velký jazyk“, jako je angličtina? Nemáte někdy pocit, že čeština na angličtinu jednoduše nestačí?
Já upřímně věřím, že jazyky jsou velké nebo malé, jenom pokud jde o počet lidí, kteří jimi mluví. Tu otázku je možné i otočit – stačila by angličtina v konkrétním provozu vždycky na češtinu? Uvědomte si třeba, že angličtina je jazyk velmi chudý na zdrobněliny, kdežto čeština je přímo miluje – dodávají jí značnou dávku emocionality. Dalo by se do angličtiny vůbec nějak adekvátně převést například sémanticky tak emocionálně zahlcené české slůvko, jako je „pokouřeníčko“? A co když se anglické maminky baví v parku o svých dětech (tedy spíš „dětičkách“)? Kdyby se při převádění jejich rozhovorů do češtiny překládalo „doslovně“, tak by jim v zimě nasazovaly na hlavy klobouky a čepice (x hlavičky, kloboučky, čepičky); aby je nezábly prsty, navlékaly by jim na ruce rukavice a v létě by jim místo bot obouvaly na nohy sandály (x prstíčky, ručičky, rukavičky, botičky, nožičky, botičky, sandálky). Ty zdrobněliny musí překladatel do českého textu imputovat, jinak by vůbec nezněl česky.
Překládání prózy se věnujete již dlouho, ale na překládání poezie jste se dal teprve nedávno. Jak k tomu došlo?
Ono je to trošku jinak. Já jsem si, sám pro sebe, poezii zkoušel překládat (ale v mládí i později jako možná leckterý různými emocemi navštěvovaný jedinec dokonce i psát), už dávno, „neprofesionálně“. A i každý překladatel prózy musí občas řešit verše vložené z nejrůznějších důvodů do textu, jímž se zabývá, což já vždycky potěšeně vítám; ale protože někteří kolegové překladatelé, kteří se poezii z různých důvodů překládat zdráhají, o mně vědí, že já mám verše naopak rád, stává se, že mě o překlad nějaké takové vložky do svého textu požádají – a já ochotně vyhovím. Rozhodující je ovšem to, že vlastně už řadu let občas dostávám nabídky na (nebo i sám projevím zájem o) nějaký rozsáhlejší překladatelský úkol právě z oblasti poezie. Takže touto cestou jsem se dostal k překladu dvou básnických knih nedávno zesnulého Leonarda Cohena, jehož si u něj doma v Kanadě velmi váží jako jednoho ze svých nejvýznamnějších moderních básníků, i když svět v něm vidí především skvělého songwritera a zpěváka – v roce 2004 vyšel v edici Mladé fronty Květy poezie můj překlad velkého souboru jeho básní s provokativně ironickým názvem Květiny pro Hitlera (originál vyšel poprvé v roce 1964) a v roce 2008 v Argu další, Kniha toužení (originál v roce 2006); za ni jsem dokonce dostal onu Státní cenu. Cením si také možnosti přeložit formálně velmi náročnou delší (204 verše) báseň anglického pozdního romantika Roberta Browninga „Já, rytíř Roland, zdravím Temnou věž“, ohlas středověké rytířské poezie, o němž literární historici často píší jako o „nejzáhadnější“ anglické básni; slavného Stephena Kinga, jednoho z nejúspěšnějších světových bestselleristů (já jsem s velkým potěšením překládal jeho Misery) inspirovala k jeho sedmidílnému knižnímu seriálu (úspěšně zfilmovanému) Temná věž; vymínil si, že ta báseň musí být připojena k poslednímu dílu té série. Mimo jiné jsem taky velmi rád, že jsem mohl pořídit český výběr ze současné kanadské poezie, vydaný před několika lety v „kanadském“ dvojčísle časopisu Plav. (A o překladu výběru z poezie Dereka Walcotta jsem se už zmínil.)
Jestliže člověk překládá poezii, není také sám tak trochu básníkem?
Kdo to vlastně je – básník? Někdy mi připadá, že třeba ne tak docela ten pán nebo samozřejmě ta paní či slečna, co vypotili třeba i několik sbírek jalových veršů, ale možná spíš někdo, komu se zachvěje srdce, když mu nad hlavou po jasném nebi přeletí třepotavé hejno tažných ptáků (abych se vyjádřil aspoň trošku lyricky), aniž by ho napadlo ten zážitek nějak popsat, „zaznamenat na papír“. Ale abych odpověděl přímo na tu otázku – svým způsobem jistě musí být, má-li být jeho překlad básně stále ještě básní, nikoli jenom sdělením jejího obsahu – tím, pro co se u nás ujalo ruské slovo „podstročnik“. (Poezie se totiž občas překládá tak, že někdo, kdo vůbec neovládá jazyk originálu básně, si opatří její „doslovný“ převod od zprostředkovatele, který ten jazyk umí, a pokusí se z toho polotovaru báseň vytvořit; podle mě to nikdy není to pravé ořechové, protože poezie vždycky je – nebo by měla být – i něčím jako hudba, a tu on, neznaje příslušný jazyk, prostě nemůže slyšet.)
Kolik hodin denně pracujete? Máte vůbec čas na relaxaci? Co rád děláte v době volna?
Já vlastně i v době, kdy – vzácně – nic nepřekládám (třeba letos mi vyjdou tři knižní překlady), si nějakou smysluplnou aktivitu vždycky najdu. Rád nárazově hodně spím. Vzhledem ke značně pokročilému věku (jsem ročník 1929) a tomu odpovídající „fyzičce“ už ani moc necestuju. Ani oči mi už zdaleka neslouží tak dobře jako dřív, takže když je zrovna dlouhé hodiny překladatelsky nepřesouvám od zpracovávaného anglického originálního textu na monitor počítače a zpět, nedokážu ani moc číst; to mě dost mrzí – že už nestačím konzumovat zdaleka tolik „jiné“ literatury než té, která mě váže profesně, jako dřív. Překládat dokážu stále ještě dost vytrvale, třeba dlouho do noci – protože od studijních let jsem vyložený „nachtarbajtr“. Žádný striktně pevný denní režim jsem ale nikdy nedodržoval. Občas neodolám zajímavému pořadu v televizi, rád se v ní dívám třeba i na tenis. Od útlého mládí mi ovšem – kromě literatury – je zdaleka nejbližší hudba a často si něco útěšného doprovodně pouštím i při překládání. Donedávna jsem pilně zpíval ve sboru, v pražském Hlaholu – hlas by mi asi ještě jakžtakž sloužil, problém je už pro mě spíš koncert „ustát“.
Máte možnost si pozvat kohokoliv na večeři, z jakékoliv doby i kultury, koho si vyberete? Můžete mít samozřejmě větší počet stolovníků, to záleží na Vás.
Těch by bylo – přímo na směny. Těžko vybírat. Mám samozřejmě mnoho vzácných kamarádů a kamarádek, se kterými by vždycky bylo dobře „pobejt“. A byl bych ve stejné situaci, kdyby bylo možné vrátit zpátky na svět některé osobnosti, které z něj, ať už dávno, nebo nedávno, odešly, ale v různých fázích mého života mě dokázaly tak či onak významně ovlivnit, formovat. Vřelé díky jim za to. Ale jmenovat raději nikoho nebudu, protože bych na někoho třeba i výjimečně důležitého určitě mohl zapomenout.
Čeho si v životě nejvíce ceníte?
To je otázka, na kterou se lidé i sami sobě snaží odpovídat od chvíle, kdy si začali uvědomovat specifickou povahu své existence – z hlediska filozofie, náboženství, morálky, politiky a kdoví čeho ještě. Ale já osobně? Zčásti jsem to už naznačil – že jsem v životě mohl valnou většinou dělat to, co mi připadalo smysluplné a snad i obecně užitečné.
