Právo a jazyk mají jednu věc společnou. Obě disciplíny vycházejí z určitých pravidel a zákonů, respektive zákonitostí, které bychom měli dodržovat. V praxi ale musíme v právu i v jazyce kombinovat různé „předpisy a pravidla“, které si na první pohled odporují.
Neměnný slovosled
„Ústavním zákonem“ je v anglické gramatice slovosled, který je na rozdíl od češtiny v zásadě pevný. Jinými slovy se ve větě řadí za sebou podmět (KDO), poté následuje přísudek (DĚLÁ), pak předmět (CO) a dále další okolnosti děje jako je způsob, místo anebo čas. Konkrétně to vypadá takto:
The Buyer | must pay | the purchase price | within ten days.
[Podmět | přísudek | předmět | příslovečné určení času]
Zákon odchylky od tohoto pořadí slov ve větě v zásadě nepřipouští. Je to dáno tím, že angličtina nemá pády.
V češtině díky skloňování a časování máme slovosled volný. Z hlediska gramatiky je naprosto správné a srozumitelné větu začít podmětem (kupující) či předmětem (kupní cena):
Kupní cenu je kupující povinen uhradit ve lhůtě deseti dnů [Předmět – přísudek – podmět – příslovečné určení času]
Kupující je povinen uhradit kupní cenu ve lhůtě deseti dnů. [Podmět – přísudek – předmět – příslovečné určení času]
V angličtině je to absolutně nepřípustné a agramatické. Věta by se vykládala následovně:
Kupní cena musí zaplatit Kupujícímu ve lhůtě deseti dnů.
Je tedy zásadní pevný slovosled zachovat.
Přesné vyjádření
Jenže jazyk je stejně komplexní jako právo a kromě gramatických pravidel existují i pravidla vyšší síly. Jedná se o pravidla na úrovni větších výpovědních celků (tedy nikoliv jen věty) a na úrovni komunikačních záměrů. Snad by se to dalo přirovnat k ryze pozitivistické aplikaci práva ve srovnání s přirozenoprávním přístupem.
„Přirozeným právem svobodného vyjadřování“ je v jazyce zásada jádra sdělení, které leží – obzvlášť v češtině – obvykle spíše na konci věty, odstavce či textu, zkrátka ke konci výpovědi. Zjednodušeně řečeno, když komunikujeme (a obzvláště, když komunikujeme písemně), postupujeme obvykle od známého k novému a klademe nová sdělení do druhé části výpovědi, do tzv. jádra.[1] Tento postup je pro nás více či méně přirozený.
V angličtině už to pro nás tak přirozené není, i když v ní toto pravidlo také funguje, což dokazují následující příklady.
- Melinda Jackson died three weeks later in Columbus, Ohio. (jádrem výpovědi je „kde“)
- Melinda Jackson died in Columbus, Ohio, three weeks later. (jádrem výpovědi je „kdy“)
- Three weeks later, while visiting Columbus, Melinda Jackson died. (jádrem výpovědi je „co se stalo“) [2]
To „nové“ se v angličtině dá zdůraznit i jinými prostředky, které bychom jako uživatelé tohoto jazyka měli znát. Patří sem determinátory (to jsou členy a přivlastňovací zájmena), formální struktury (např. there is), nominalizace, pasivum, změna perspektivy či vytýkací vazby (např. what essential is that…).
Slovosled versus přesné vyjádření
Největším oříškem je, když stěžejní informace našeho sdělení je zároveň i podmět věty. Podívejme se pro ilustraci na následující příklad vycházejících z češtiny:
Ve výběrovém řízení zvítězila společnost ABC.
Tato věta přináší informaci o tom, kdo zvítězil. „Kdo“ je zde stěžejním bodem výpovědi. Podívejme se na různé možnosti překladu:
a) (The company) ABC won the public tender. (Společnost ABC ve výběrovém řízení zvítězila).
b) (The company) ABC won a public tender. (Společnost ABC zvítězila ve výběrovém řízení).
c) The tender won ABC Company (výběrové řízení zvítězilo společnost ABC)
d) The public tender was won by ABC.
e) The winner of public tender was ABC.
V prvních dvou příkladech jsme uplatnili pouze pozitivistickou zásadu slovosledu. Výsledek? Význam věty jsme významně posunuli.
Věta a) nám říká, že ABC, společnost mluvčímu i příjemci již známá, ve mluvčímu i příjemci již známém výběrovém řízení zvítězila. Nová a důležitá informace se skrývá ve slově „zvítězila“. Věta bude skvěle fungovat např. jako odpověď na otázku: „Proč ABC dostala zakázku?“ Odpověď? „Well, ABC won the public tender.“
Ve větě b) naopak neurčitý člen značí, že novou informací je zde, že se společnost ABC zúčastnila nějakého výběrového řízení. Text bude nejspíše pokračovat bližším popisem tendru či událostmi, které následovaly.
Věta c) nedává z výše uvedených důvodů smysl, ale bohužel ji nerodilí mluvčí mnohdy vyřknou. Znamenala by „výběrové řízení vyhrálo společnost ABC“.
Tímto se dostáváme zpět k tomu, co bylo řečeno v úvodu. tj. v angličtině vždy platí fixní pořádek slov ve větě: KDO-DĚLÁ-CO… [Podmět-přísudek-předmět…]. Můžeme se v angličtině dopustit řady čechismů, mnohé nám budou se skřípěním zubů odpuštěny. Ale když nedodržíme pevný slovosled, nebude nám nikdo rozumět. Ani rodilí, ani nerodilí mluvčí.
Ve větě d) jsme použili pasivum, které nám pomáhá otočit perspektivu, společnost ABC tu je jako pasivní agent. To by bylo přijatelné řešení, jenže věta zní poněkud strojeně.
V posledním příkladu (e) jsme provedli nominalizaci, tj. ze slovesa jsme vytvořili podstatné jméno a postavili jsme ho do funkce podmětu. Taková věta ctí pravidlo slovosledu a zároveň přesně předává naše sdělení.Toto je tedy ideální řešení.
Závěrečné doporučení
Pokud vám záleží na tom, aby čtenář vaše ujednání, výhrůžný dopis či odborný posudek skutečně pochopil, berte tyto dvě normy vážně a striktně je dodržujte. Může jít o hodně.
[1]Daneš, František. 1985. Věta a text: Studie ze syntaxe současné češtiny. Praha: Academia.
[2] Garner, Bryan A. 2001. Legal Writing in Plain English. A Text with Exercises. The University of Chicago Press 2001
Autorkou textu je Mgr. Ivana Hrubá, soudní tlumočnice, překladatelka a ředitelka Belisha Beacon
